|
Aztékové
KONEC SVĚTA 
Blížil se konec světa. Taková pohroma je vždycky velice nepříjemná. Především konec světa nebývá často a očekávání toho slavného okamžiku přirozeně člověka znervózní. A potom - když se to vezme jaksi zaokrouhleně - život je v podstatě krásný, přes všechnu dřinu, smutek a životní smůlu, co často lidem přináší. Snadno se s ním rozloučí jen nejzoufalejší nešťastníci a největší blázni. Budiž na tomto místě řečeno, že ke koncům světa čas od času docházelo ve všech dobách a všude na zemi a že byly vždycky přísně plánované. 2ádný z pozemšťanů si nikdy nemohl stěžovat, řečeno slovy románových nevěst žádaných o ruku, že to „přišlo tak neočekávaně". Od nepaměti existovala hustá síť jakýchsi meteorologických služeb na předpovědi všeobecné zkázy a ničení. Dokonale vybavené věštírny, slavní jasnovidci, nejškaredější ježibaby, slepí mládenci i stařečkové-amatéři prorokovali buď placené, nebo z dobré vůle dokonce zdarma zániky civilizace s přesností na hodinu. Jejich pracovní metody byly sice nesmírně podivné a tajemné, čišely záhrobím, ale o to větší budily respekt. A protože lidé už jsou takoví, že potřebují něčemu nebo na něco věřit, na půlměsíc, na jeptišku, na mluvící mrtvou kočku, na cokoli, nebylo jim v minulých dobách zatěžko důvěřovat věštbám, zvlášť když „pekelné ohně, co světem zaplanou", líčily do nejmenších podrobností. Ostatně záliba strachovat se konce světa zůstala některým lidem dodnes, ačkoli se píše dvacáté století. Znáte to: najednou se víceméně z neznáma objeví zpráva, že třeba na 19. března roku 19.. (dosaďte si rok podle vlastního přání), zrovna na Josefa, připadá náhlé vyhynutí všeho tvorstva — a už nebeská novina koluje. Zbožní lidé okupují kostely a oltáře, méně zbožní a méně důvěřiví zprávu považují za signál k velkolepým nákupům všeho, co se dá sehnat. Neboť - co kdyby to přežili! Takoví už jsou lidé. Ne všichni patří do věku kosmických letů a kybernetických babiček. Ale to je už jiná kapitola, kapitola o lidských nemocech, a tou jsme naše vyprávění o Aztécích začít nechtěli. Vraťme se raději na začátek našich řádek, na začátek konce světa! 
Konec světa se tedy blížil a země Aztéků vřela neklidem. U nás v Čechách zedníci zrovna možná dostavovali Karlův most, nebo snad Karel IV. právě vydával pokyny k založení pražské university. Neměl vůbec tušení, jak nepříhodnou dobu pro své dílo zvolil. Jen tam, v dalekém kraji Aztéků, znali příští osud. Až příliš dobře ho znali! Zanedlouho, koncem prosince toho roku, slunce na nebesích navždy mělo uhasnout, obrovské ohně měly padat z oblohy a v mžiku zpustošit všechno kolem. Místo chrámů božstev, místo květů a kukuřičných klasů, místo ptačího zpěvu a bohatýrského křiku lidských bojovníků bude jen tma, tma, tma. Mrtvý chaos a mrtvé ticho. Vědět, že přijde naprostý zmar všeho, co dýchá a žije, a nemít sílu vzepřít se - to je bolestné a těžké. Ale proti vůli božstev je Indián bezmocný, zbývá mu než pokora.
Cím kvapněji ubývalo dnů, čím dřív měl nastat poslední slunovrat, tím větší bylo zoufalství Indiánů. Skálopevná víra v božstva ztratila smysl, vůbec život ztratil smysl, protože přestal být cílem, když ho zbylo tak strašně málo. Lidé nechali vyhasnout posvátné ohně v chrámech, ani doma už je nezapalovali. Zničili zařízení svých příbytků, roztrhali barvami zářící bavlněné šatstvo i překrásné závěsy a výšivky vykouzlené z peří nejpestřejších ptáků. Z drobných sošek domácích bůžků, kteří už neměli důvěru lidí, zůstaly střepy. Zmatek a pustošení chystali Indiáni na přivítanou zlým duchům.
Následujících třináct dnů — i ty se počítají navíc a mimo kalendář - patří fantastickému karnevalu. Lidé nalíčeni a nastrojeni do pře-barevných úborů, ověnčeni květinami spěchají do chrámů k vděčným pobožnostem. Dnem i nocí tancují a ve svých hrách zpodobňují znovuzrození světa. Celá říše slavnostně září, neboť má před sebou padesát dva let života a příští konec světa je ještě velmi, velmi daleko! NAD AZTÉCKÝM KALENDÁŘEM Nuže, zánik aztécké říše nenastal. Třebaže za dalších 52 let očekávali Indiáni katastrofu znovu, nepostihla je. Skutečná smrtelná rána měla přijít až mnohem později, nečekaná a zákeřnější. Ale nepředbíhejme.
Jedna z dramatických epizod života Aztéků -jak jsme seji pokusili rekonstruovat v předchozí kapitole - potřebuje vysvětlení. Abychom pochopili, musíme nahlédnout do aztéckého kalendáře.
Využijme výhody, že proti Aztékům žijeme ve století, kdy mnohá fakta patří k samozřejmým znalostem, a připomeňme si nejdřív několik skutečností. Hlavním údajem pro vybudování kalendářní soustavy byl vždy čas, který potřebuje Země k jednomu oběhu po své dráze kolem Slunce. Dá se zjistit jedině velice podrobným a náročným pozorováním pohybu slunečního kotouče po obloze. Neboť, jak víme, právě jeho putování po nebi je zrcadlem toho že se Země otáčí kolem osy a zároveň nehlučně pluje po neviditelné elipse své planetární dráhy. Astronomové tomu časovému údaji říkají tropický rok a trvá přesně 365 dnů, 5 hodin, 48minut a 46 vteřin.  ODKUD VEDOU STOPY? Kdybychom hovořili rovnou o Aztécích, zjednodušili bychom dějiny. Neboť Aztékové zdaleka nebyli prvními, kdo se na půdě Mexika kdysi objevili. Máme-li však v historii této země najít první vyšlapanou indiánskou stezku, ocitáme se v situaci dějepisce, který chce nabýt jistoty, že před krpci praotce Čecha nestanuly na hoře Řípu žádné jiné.
Pro naše generace zůstane v dějinách každé lidské kultury období, které bychom na mapách malovali bíle. Obvykle to je místo nejpřitažlivější - začátek. Tam se zlomky věrojatných poznatků mísí v nepřehlednou směs s fantazií, a se vzduchoprázdnem. Ostatně možná právě jeden z půvabů historie, archeologie a mnoha jiných věd, že pro ně vždycky asi existovat některé „indiánské stezky", na které noha poznání už nešlápne, protože zarostly dávnověkem.
Nuže, praotec praotce Aztéka je pro nás nezvěstný. Musíme se spokojit s dohadem badatelů, že přišel do země někdy v druhém tisíciletí před naším letopočtem a vůbec ke kmenům Aztéků nepatřil. Vybral nádhernou zemi. Neoplývala sice mlčkem a strdím jako naše, měla však dozajista náruč jiných půvabů.
Mexiko je planeta v malém. Prapraotec Azték mohl uspokojit nejnáročnějšího ze svých stařešinů. Přál si snad někdo tropický prales? Měl ho mít. Poušť Afriky? Stačilo ji najít. Teplo a vlhko úrodného Středomoří? Bylo tu. Věčný sníh? Dva dny cesty. Něco jiného? Prosím, cokoli.
Ano, málokterá země byla při rozdávání přírodních vlastností a krás obdařena tak štědře. Mexiko obklopují dva největší světové oceány, Atlantik z východu a Pacifik ze západní strany. Obratník Raka rozděluje zemi na dvě téměř stejné poloviny. Severní část by měla zdánlivě mít podnebný ráz subtropického pásu, jižní tropického. Ale tady příroda dýchá podle jiných pravidel. Na východním pobřeží, u Mexického zálivu, se rozprostírá široký pruh země vysloveně tropického podnebí i vegetace. Takzvaná tierra caliente, teplá země, je ve skutečnosti žhavá divočina. Ráj kontrastních světel a stínů. Vyprahlé pláne a písčiny, za rohem pralesy s divokou květenou, s bludištěm houštin, velestromů a bažin. Za dalším rohem opět vyprahlé pláně a písčiny. A všude horečnaté vedro tropů.
Dál ve vnitrozemí je podnebí snesitelnější. Tierra templada — mírné pásmo — není tak rozmanité barevně, zato má úrodnou půdu a teplé, vlhké klima.
Směrem na západ pak dostává krajina velkolepý ráz. Objevují se obrovské štíty hor, homole vyhaslých sopek se sněhovým příkrovem na špičce a jehlany, na nichž ztuhlé řeky lávy svědčí o celkem nedávné sopečné činnosti. Stráně bohatě zarostlé lesy modřínů, cypřišů a dubů. To je tierra frlay chladný kraj, jenž v nejvyšších polohách sahá až do pásma věčného sněhu a ledu. Líbezná příroda, kde se v hlubokých údolích pod zasněženými horami skrývají ostrovy tropů s nezkrocenou květenou. Tierra fría -třetí z velikých přírodních teras, na než je země rozdělena. „Chladná země" není ve skutečnosti tak studená. Průměrná teplota v roce nebývá nižší než třeba ve střední Itálii. I půda se tam hodí k obdělávání.
Konečně na západě, za světem hor, země prudce klesá v širokou nížinu břehů Kalifornského zálivu a Tichého oceánu. Takové je Mexiko.
 AZTÉKOVÉ PŘICHÁZEJÍ S prvními skupinkami Aztéků, nebo dokonce před nimi, vtáhly do země také početné kmeny Cičimeků. Těžko povědět, kdo vlastně byli ti přistěhovalci, jimž se podle některých zpráv přičítá rozvrácení říše Toltéků. Jejich jméno znamená v aztécké řeči něco jako „potulný barbar". Nějakou dobu měli dozajista rozhodující vliv v kotlině. I oni se promísili s ostatním obyvatelstvem pláně a vytvořili samostatné rodiny Tlaskalanů, Teočičimeků, Šočimilků a jiných. Ustavičný pohyb různých indiánských skupin je pro nás už dost nepřehledný a snad tedy příliš neublížíme pravdě, jestliže čtenáře zkrátíme o možnost namáhavě sledovat kvas rodící se kultury. Necháme raději konečně přijít Aztéky! Nuže, zde jsou, právě přicházejí! Putovali předlouho, odněkud ze severních krajů, z legendárního místa, kterému říkali Aztlan. Křížem krážem prošli celou zemí, věčně na pozoru před nepřáteli, věčně v boji a asi věčně unaveni. Jednoho dne se ocitli na vyvoleném místě. Nemohlo být o něm pochyb, proroctví mluví vždycky pravdu a splnilo se i tentokrát. V samém srdci země uviděli Aztékové na skále kvetoucí nopálový keř a na něm orla s hadem ve spárech. To bylo hledané šťastné znamení, zde ležela země zaslíbená.
Bájný král veškerého ptactva už dávno hada sezobnul, dávno opustil svůj keř, ale vzpomínka na ten slavný okamžik zůstala: symbol orla s hadem ve spárech přetrval věky, vyobrazen na mexickém státním znaku.
Nedaleko Tenočtitlanu stavěli své sídlo příbuzní Aztéků, Tezkukané. Nastěhovali se k jezerům asi v téže době a jejich rodiny měly stejný důvod strachovat se o svobodné živobytí a o zdi svých příbytků. Dokázal to ostatně vývoj událostí později, asi počátkem 15. století, kdy Tcpanekové rozvrátili i jejich domovy. Jak známo, vrány sedají k vránám a znají se dvojnásob, jsou-li pronásledovány. Duch odporu vůči silnějšímu sblížil Aztéky a Tezkukany svazkem bojového přátelství. Společně obrátili zbraně jedním směrem a moc Tepaneků se několika prohranými bitvami podlomila v kolenou. Také Tlakopané - jejichž stejnojmenné město přímo sousedilo s Azkapotzalkem - poznali, kterým směrem nyní vítr otočil indiánské pláště, nabídli služby a zapřísáhli spojenectví. A předobraz příštích Trojdohod, Trojspolků a desítek budoucích aliancí byl na světě. Je zajímavé, že i tady v Mexiku, jako v Evropě a všude jinde, znamenala tehdy zbraň nejbratrštější pouto.
VÁLKA Válka! Když válka - tak svatá! Když válka -tak hrdinná! Když válka - tak pro všechny! Jak jsou si mnohé národy v tomhle podobné! Stačí se podívat do jejich čítanek. V aztécké říši byla pro všechny dospělé muže zavedena povinná vojenská služba. Duch války pronikl do nejnenápadnějších koutů života. Pětileté děti přicházely do zvláštních vojenských škol, kde jim zasloužilí a zpravidla i vysloužilí bojovníci vtloukali do hlavy desatero hrdinů. Přikázání první - zrada se tresce smrtí, přikázání druhé - špionáž se tresce smrtí, přikázání třetí — neuposlechnutí rozkazu se tresce smrtí, přikázání čtvrté, páté, šesté... Neoloupíš bližního svého o kořist či o zajatce jeho! Ne-zběhneš ve chvíli nejtvrdšího boje! Nenapadneš nepřítele, dříve než dostaneš povel! Atd., atd. Za porušení desatera smrt a pouze smrt. Pod tíhou možných hříchů chlapečkové určitě trnuli, byť si asi nedokázali představit, že by se při svém bohatýrství mohli někdy stát podlými, zbabělými vyzvědači. Ale zajisté se rychle ve škole odnaučili šišlat a rostli z nich junáci převelice chrabří. Uteklo pár let a vrabce, kteří si do včerejška hráli na vojáčky, navlékli do vojenského šatu z hrubé, téměř bílé tkaniny, vyrobené z vláken rostliny agáve. Dali jim dřevěné či kožené přílby s barevnými chocholy, štíty z kůže a ze dřeva, bohatě ozdobené peřím. Na rozdíl od ostatních řadových bojovníků — měli přece předchozí výcvik a byli z urozenějších rodin — mohli novopečení profesionálové doufat, že dřív než slavně padnou, zaskví se na bitevním poli cti ještě zaživa a budou vyznamenáni. Rády a metály byly od věků nejlevnější odměnou válečnického umění a kdo jí nedosáhl, nesměl obléci přepychovější uniformu a nemohl se radovat z výsad, jež pocty s sebou přinášely. Teoreticky měl každý možnost dopracovat se veřejného uznání svých kvalit junáka, prakticky však ti opravdu řadoví, ti poslední, mohli jen doufat - a čekat na zázrak. Nicméně, v aztécké armádě v jednom panovala rytířskost! I bojovníci ze vznešených rodin povinně začínali od píky, tedy bez hodnosti a s prostou zbrojí. Teprve udatný skutek jim mohl zjednat autoritu, funkci a povolení k tomu, aby vyrukovali se svou luxusní výbavou. „Šarže" si dávaly na zevnějšku vskutku záležet. Nosily přiléhavý nátělník, vycpaný bavlnou tak pečlivě, že vzhledem k válečnické technice Indiánů byl ochranou možná dokonalejší než brnění evropských těžkooděnců za křižáckých tažení. Náčelníkům pak bylo dokonce přáno, aby navlékli krunýř z tenkých plátků zlata či stříbra, plášť ze vzácného peří, stříbrnou přílbici ve tvaru zvířecí hlavy, náhrdelníky, náramky, náušnice, prostě cokoli, hlavně že to bylo drahé a dalo se to sehnat. Válka byla všechno, a proto žádala okázalost. Velkému tlakatekutlimu (to přibližně znamená „náčelník bojovníků") v Tenočtitlanu se za- chtělo boje? Prosím, ovšem, samozřejmě, Velkému tlakatekutlimu nelze takovou radost odepřít! Ale, prosím, obřadně! Ráz dva, ráz dva, po hlavních silnicích říše vznešeně vykročili vyslanci. Směr „S" - sídlo náčelníka nepřátelského kmene, kóta 308. Po celém kraji se ví, že tihle muži jsou posvátní a nedotknutelní. Ráz dva, ráz dva, důstojní mužové jsou středem zájmu, ale nikdo je nenapadá, naopak, i nepřátelé se klanějí a prokazují jim nejzdvořilejší pozornosti. Ve velkých městech posly čekají skvělé hostiny a přepychová ubytování. Zahrnuti úctou a chráněni výsadami jdou pak dál za svým významným posláním. Jen nesmějí sejít z cesty. Nesmějí opustit hlavní silnici, jinak se privilegia stanou neplatnými. Jsou na místě. I hlava nepřátelského kmene se k nim chová, jak se sluší k lidem neobyčejné důležitosti. „Vyzýváme tě, aby tvůj lid přijal a uctíval aztécké bohy a abys při té příležitosti zaplatil tolik a tolik tím a tím způsobem." Taková asi, jenže dozajista mnohem květnatější a kulatě řečená slova musel pak ten nespravedlivý, nenáviděný, nesnesitelný, nemožný nepřátelský náčelník vyslechnout. Byl slabý? Věděl, že ho stoprocentně čeká porážka? Neměl na vybranou? Pak řeči cizinců rozuměl a s oslnivou elegancí a zatajeným vztekem zařídil žádané. Byl uražen a potupen? Dovolil si vůči němu ten cizí nespravedlivý, nenáviděný, nesnesitelný, nepřátelský tlakatekutli příliš velkou drzost a nepočítal, že nepřítel je silný? Pak jeho sok nechal s veškerou oslnivou elegancí ctěné poselstvo odejít a začal se připravovat na přepadení. Dostal ještě doporučeně bojovou výzvu, tedy zprávu o tom, že „se mu vyhlašuje válka", a obřad byl u konce. Zbývalo pouze střetnutí. To už bylo prozaické a všední, jako bývají všední všechny každodenní práce. Válka! Z hlavního města Aztéků vyběhli noví poslové, tentokrát ne sice důstojní, ale o to rychlejší. Ve vzdálenosti asi dvou mil předali na poštovní stanici zprávu o chystaném tažení dalšímu běžci a o novině zanedlouho byli zpraveni i v zapadlých koutech. V celém kraji se muži ozbrojili, jejich náčelníci vzali posvátné korouhve, na nichž obrázkovým písmem ze zlata či peří bylo napsáno jméno onoho statečného kmene, a vyšli bojovat.
Kázeň, odvaha a řád, to jsou tři tajemství vojenského úspěchu - tak učili Aztékové pětileté chlapce. Kázeň, odvaha a řád vyhrávaly Aztékům bitvy.
Aztécká taktická jednotka v plné zbrojí čítala osm tisíc mužů. Vojevůdce - a býval jím nejčastěji sám tlakatekutli - měl při velkých výpravách k dispozici několik těchto armád. Rozděleni v menší šiky po čtyřech stech mužích, postupovali indiánští vojáci se zpěvem na rtech a s křikem i hesly tamtéž proti nepříteli.
„Byl to krásný pohled," napsal ve vzpomínkách jeden ze španělských dobyvatelů, „když se vydávali do boje bujarým krokem a v tak obdivuhodném pořádku."
Taktika Indiánů byla prostá, leč účinná. Jakmile hlídky předvoje zjistily stopy nepřítele, byl dán signál hlavnímu voji a ... s rámusem se vrhli Aztékové do bitevní vřavy. Zaútočili stejně překvapivě, jako náhle zase ustoupili, aby zformovali malé bojůvky a napadli soky ze strany, odkud byli nejméně očekáváni. Lstivé uskoky, parádní výpady ze zálohy, šarvátky jen na několik minut a potom nové a na úplně jiném místě - to byla válka Aztéků.
Vítězství se neměřila počtem pobitých nepřátel, jak zněla zásada tehdejších válečníků v ostatních částech světa. Aztékové své protivníky pokud možno „šanovali", nepobíjeli a nepřátel, jak zněla zásada tehdejších válečníku v ostatních částech světa. Aztékové své protivníky pokud možno „sanovali", nepobíjeli a ne-skalpovali je, snažili se však nabrat co nejvíc zajatců. Ponuré heslo příštích dobyvatelů, že „jediný dobrý Indián je mrtvý Indián" přirozeně nemínili znát, poněvadž oni sami měli rudou barvu pleti. Aztékové bojovali a vedlo se jim. Časem byli podrobeni Huastekové, Indiáni Kiče, Totona-kové a jiní. I mocní Mixtékové byli vytlačeni ze svých původních sídlišť na severozápadě země. A jejich dlouholetí soupeři o moc, Zapotékové, se také museli nadlouho smířit s osudem poražených. Ovšem, přes všecku sílu a úspěchy Aztéků se přece jen některým kmenům podařilo zachovat si nezávislost. Na západe zůstalo svobodným rozlehlé území Tarasků, na severu vzdorovali Otomí a příbuzné kmeny jako Pame, Xona a Masawa. Na východě země se udrželi Tlaskalané, později důležití spojenci Španělů. Ale aztécká konfederace nesmírně zbohatla, zesílela a zasvítila leskem moci. KDYŽ SE ZROVNA NEVÁLČILO Ačkoli boj byl pro Aztéky smyslem života, přece jen netrávili svůj dvaapadesátiletý kalendářní cyklus v neustálém mašírování z bitvy do bitvy. Byly i doby, kdy žili v míru a pokoji. Pracovali. Pracovali pilně a rádi.
Protože aztéčtí bojovníci mají v téhle chvíli zrovna povinnou přestávku mezi dvěma válkami, využijeme příležitosti a aspoň letmo se obeznámíme s jejich dny dobré vůle, kdy zbraně umlkly a zemí zazněla pracovní píseň.
Prostí Aztékové žili v osadách a městech, příbuzní bydleli pohromadě, rozděleni podle rodových skupin. Tvořili tak vlastně jakési malé obce v obcích velikých. Rod měl ve vlastnictví přesně vymezenou část půdy, kterou odevzdával jednotlivým rodinám k obdělávání. Kus půdy zůstával jako rezerva, aby zbylo i na nově založené rodiny. Rody měly v „socialistickém sektoru" také nezkultivované plochy, třeba část lesa, mýtinu, louku. Na společném směli všichni lovit, porážet dřevo, sklízet trávu, dovádět a chovat se nenucené, jednoduše ten majetek byl všech a podle toho se s ním nakládalo.
Soukromé vlastnictví Aztéka střežila strohá disciplína mnoha „musíš", „nesmíš", „smíš", „nemusíš", na to byli Indiáni moc citliví. Půdu musel dědit po otci nejstarší syn. Mladší synové směli náhradou dostat příděl z rodového fondu, ovšem museli se předem oženit. Svoje soukromé pozemky nesměl žádný majitel prodat, nesměl je ani dál pronajímat. Směl požadovat jen určitou výměru, jejíž velikost se řídila podle počtu členů rodiny. Průměrně mohl průměrný Indián dostat — vyjádřeno našimi dnešními měrami -asi dva hektary. Porušit hranice přiděleného pole se nesmělo, přisvojit si byť třeba jen kousíček cizího - to bylo provinční, pro něž existoval jediný trest - smrt. Dále nikdo nesměl být lajdák, lenoch, pecivál, absentér a fluktuant. Lotr, který se o svoje polnosti patřičně nestaral, musel půdu vrátit. A hříšník, jenž nechal ležet půdu ladem po tři roky, musel být vyděděn z rodu a nesměl nikomu na oči. Zkrátka pokud jde o majetek a péči o něj, postarali se Aztékové o přísnou morálku, ověšenou cedulemi příkazů, nařízení, zákazů, povolení, zvyků, obyčejů a mravních paragrafu.
Kromě svého přídělu obdělávali prostí Indiáni ještě půdu náčelníků a tu část rodových pozemků, z jejichž výnosu se platily daně a dávky vládci a kněžstvu.
Základním zdrojem obživy Aztéků bylo dosti pokročilé zemědělství. Indiáni svou půdu nesmírně milovali, snad právě proto, že na ní byli tolik závislí. Svědčí o jejich lásce k půdě nejen jména měsíců a náboženských slavností, která se zpravidla úzce vázala k cyklu zemědělských prací, ale i to, že Aztékové kdykoli byli ochotni za každou píď ztracené země bojovat. Zacházeli s úrodnou půdou skoro jako s živou bytostí, starali se o ni jako o děcko. Nechávali ji často odpočívat, zavlažovali ji kanály. I stromů jim bylo líto, neradi je káceli. Svévolné mýcení lesů krutě trestali.
Na svých polích pěstovali Aztékové hlavně kukuřici, fazole, kakaovník, papriku a mnoho jiných plodin. Leckteré z nich se po objevení Ameriky rozšířily i do Evropy. Pravým požehnáním byla pro Indiány rostlina agáve, jíž se dobře dařilo na náhorních rovinách. Ze šťávy agáve připravovali kvašený opojný nápoj pul-que3 listů používali jako krytiny na přístřešky anebo je lisovali a získávali tak jakýsi druh papíru. Z vláken rostliny tkali látky a vázali provazy, trnů používali jako jehel či bodců a agávové kořeny upravovali na chutný pokrm. Stravu si Aztékové obohacovali lovem. Lovili jeleny, králíky, divoké ptactvo, na jezerech ryby. Domácí zvířata nechovali, měli jen ochočené psy.
V raném období vývoje - tak tomu bylo na určitém stupni v každé rodové společnosti - si rodiny samy zhotovovaly vše, co potřebovaly k životu. Oděvy, nářadí, nádobí, zbraně, všecko. Časem, s rostoucí dělbou práce, počali ti obratnější vyrábět víc, než sami spotřebovali. Stali se z nich řemeslníci. Zároveň se tak vytvořily předpoklady pro rozvoj obchodu.
U SOUDNÉ STOLICE AZTÉCKÉ Budiž na začátku těchto řádek řečeno, že hříšníci se na zeměkouli vyskytují patrně od chvíle, kdy my lidé jsme zabydleli tuto planetu. Hřešilo se a hřeší od nepaměti. Všechna náboženství světa s hříšníky předem počítala a považovala je za činitele hodné zvláštní pozornosti, pokud šlo o nejrůznější nápravná opatření, jakými jsou - také od nepaměti — muka pekelná, černá a strašlivá, očistce rozmanitého vybavení, tresty pestré krutosti a vkusu. Hříšníci prostě byli, jsou a zdá se, že dlouho ještě všude budou. K nejinakému poznání museli svého času dojít i Aztékové. Stovky božstev, a to ze všech šel strach, nezabránily aztéckým náčelníkům, vojákům, zemědělcům, horníkům, zlatníkům, rytcům, řezbářům, hrnčířům, ba ani tkadlenám, aby občas nezhřešili. Pravda, hrůza a úcta před vyššími bytostmi neznala mezí. Indiáni se svým svátostem a svatým klaněli, tančili a zpívali jim, nosili oběti, popíjeli pul-que na jejich počest, ze samé pokory se občas i navzájem pojídali, nicméně - hřešilo se přesto. A protože aztécká konfederace byla silná a mocná, muselo se pochopitelně dbát na pořádek. Nepořádky, hříchy, přečiny, podvody a zlodějny, jichž se země nedokázala zbavit s pomocí nadpřirozena, musely proto likvidovat síly načisto světské: soudy. Existovalo jich hustě po celé zemi, byly několika kalibrů co do pravomoci a vážnosti. Nad každým velkým městem či územím az-técké konfederace byl ustanoven vrchní soudce, jmenovaný nejvyšším náčelníkem. Soudil a uplatňoval pravdy zákonů doživotně a velice čile. Kdo by si byl přisvojil odznaky jeho neomezené a ncodvolatené pravomoci, propadl hrdlem, a to dozajista svým. Nejvyšší soudce každé provincie měl pod sebou tříčlenný tribunál. Vedle těchto důležitých mužů spravedlnosti působilo mnoho dalších soudů s menší pravomocí. Soudní aparát se snažil vykazovat co nejvyšší míru objektivity a faktem je, že nižší soudci byli v zájmu práva voleni přímo lidem, což lze považovat za zvyk na svou dobu poměrně pokrokový. U soudů se jednalo slušně. Mimochodem, Aztékové vůbec se k sobě navzájem chovali v rámci zvyklostí slušně, tedy dvorně, přátelsky a jemně. Úzkostlivě dbali pravidel dobrého vychování a měli své bližní rádi stejně vřele, jako nelítostně nenáviděli své nepřátele. Nosívali si při nejrůznějších zdvořilostních návštěvách dary, od květin až po drahocenné skvosty a oděvy, truchlili společně nad neštěstím druhých3 radovali se z úspěchu souseda, pro přátelské vztahy a styky měli od dětství pěstěný a tříbený smysl. Atmosféra zdvořilého respektování důstojnosti panovala i u soudů, jinak snad nemilosrdných. Zato zákony i tresty byly mnohem drsnější než způsob, jakým se s provinilci jednalo a jakým se jim oznamoval rozsudek. Velké zločiny proti společnosti kvalifikovali soudci jednoznačně: trestem smrti. Právo především střežilo tuhou vojenskou disciplínu. I civilní zákony však nezapřely indiánskou strohost: za vraždu -smrt, za zabití otroka - smrt, za posunutí mezníků cizích pozemků - smrt, za marriotratnictví, za zpronevěru, za nevěru, za opilství — vesměs smrt. Krádež znamenala nejvyšší trest a i drobným zlodějům hrozilo při dopadení alespoň otroctví. Dříve než soud vynesl rozsudek, museli příslušní úředníci provést podrobné vyšetřování obviněného a svědků, zaznamenat vše v hieroglyfech do protokolu a soudu svá zjištění předložit. Také přelíčení zapisoval jeden z hodnostářů soudu. Zapsal i rozsudek: byl-li obžalovaný odsouzen k trestu smrti, namaloval zapisovatel do svých dokumentů jeho obrázek a přes něj - letící šíp... O soudech Aztéků existuje mnoho kronikářských zápisů. Pro lepší představu o tom, jak to u stolice spravedlnosti vypadalo, ocitujme výňatek z kroniky jednoho letopisce. Líčí hrdelní soud v městě Tezkuku těmito slovy: „... V paláci v Tezkuku byl dvůr, na jehož protilehlých stranách byly umístěny dvě soudní síně, V té hlavní, která se nazývala Boží soud, byl trůn z ryzího zlata, vykládaný tyrkysy a drahými kameny. Na stoličce před ním byla umístěna lidská lebka, korunovaná obrovským smaragdem ve tvaru pyramidy a zdobená chocholem z pestrého peří a drahokamů. Lebka spočívala na hromadě vojenských zbraní, štítů, tětiv, luků a šípů. Na stěnách visely čalouny sytých a rozmanitých barev, vyrobené ze srsti různých zvířat, ověšené zlatými kruhy a vyšité podobami ptáků a květů. Nad trůnem byl baldachýn z pestrého peří, z jehož středu probleskoval skvostný třpyt zlata a drahokamů..." V tak honosně vybaveném sále se vynášely rozsudky. Nejvyšší náčelník Tezkuka, který tu soudil, přišel v doprovodu čtrnácti vysokých hodnostářů, vsadil si na hlavu korunu v podobě mitry a „v levé ruce drže místo žezla zlatý luk, vložil pravici na lebku a pronesl rozsudek..." Vzápětí nejspíš úředník namaloval podobu odsouzence a přeškrtl obrázek znakem letícího šípu... Smrt! Bylo to velké, okázalé divadlo. Aztékové si na gesta a okázalost potrpěli. 
LATINKOU O HIEROGLYFECH Řekli jsme, že o procesech i o vyšetřování, které každému líčení předcházelo, vedli soudní úředníci podrobné záznamy a že psali hieroglyfickými obrázky. Ano, Aztékové měli písmo. Potřebovali je. Moc jejich státu byla založena na pevné organizaci života všech. A písmo v takové zemi bylo pro kněžstvo, šlechtu i úřednictvo nezbytností. Staří Mexičané rozvinuli na vynikající úroveň i některé vědecké obory: lékařství, astronomii, aritmetiku, stavitelství. Bez písma by to byli nedokázali. Sehrálo významnou roli v jejich historii. Věnujme mu proto několik řádek písma našeho, které se tak dokonale od aztéckého liší. Začátků, okamžiku, kdy první neuměle namalovaný obrázek se stal symbolem, by ses ne-dopídil. V dolině Anahuaku k tomu došlo jistě v době, kdy po prvních základních kamenech aztécké konfederace nebylo ještě ani stopy. Ale jednoho dne přestal znamenat namalovaný jazyk Indiána zvaného třeba Zlatá liška pouze to, co obrázek představoval, tedy jazyk Indiána Zlatého lišky, a najednou byl znakem: obrázek jazyka vyjádřil děj - mluvit. A pak to šlo ráz naráz. Ne po hodinách, spíš asi po desetiletích. Písmo, byť primitivní a nám tak vzdálené, bylo na světe. Když kresby už neznamenaly, co znamenaly, mohly se zjednodušit. Pro neumělé ru-ce i pro rychlost psaní to bylo pohodlnější. I syté barvy začaly mluvit. Obrázky se nadále neprohlížely, obrázky se četly. Nakreslená stopa nohy V sledu ostatních znaků oznamovala, že kdosi, o němž je řeč, kamsi cestoval. Muž, který vedle té indiánské stopy seděl, nepředstavoval cestovatele, ba dokonce ani nenaznačoval, že onen poutník si musel po své túře odpočinout, říkal něco docela jiného: že dotyčného potkalo zemětřesení. Podivná kresba plačící lebky vedle koše s bavlnou říkala, že při tom neštěstí přišlo o život 400 lidí. Neboli lebka byla symbolem smrti a koš označoval číslovku 400. Samozřejmě, takovýhle aztécký zápis nikdo nikdy nenašel, vymysleli jsme si jej, seřadili jsme v něm jen tak pro ilustraci několik aztéckých znaků. Ale řekne snad alespoň něco o tom, jak písmo Aztéků vypadalo a jak asi muselo být pro badatele obtížné hieroglyfy luštit. Dnes už jsou všechny dochované aztécké rukopisy přečteny. Pravda, nezůstalo jich mnoho. Většinu z obrovského množství aztéckých písemných památek zničili Španělé hned po svém příchodu do říše. Barevné a kostrbaté obrázky na vyčiněných kožich, na tuženém bavlněném plátně, na dlouhých pruzích jakéhosi papyru z lisovaných a lepených vrstviček vláken agáve připomínaly negramotným španělským vojákům kresby ďábla. A byť kresby ďábla nikdy ve skutečnosti neviděli, znali, jak se s podobnými čáry a kouzly vyrovnat: v jejich vlasti bylo dobrým zvykem takové věci pálit. A tak uhořely dokumenty nesmírné ceny na hranicích. S rukopisy zmizelo navždy i leccos z historie a vědění starých Aztéků. V barbarství civilizovaných podržel smutný rekord kupodivu vzdělanec — první mexický biskup jménem Juan de Zumárraga. Podobně jako později proslulý jezuitský páter Koniáš, chlubil se Zumárraga svým životním dílem, které spočívalo v tom, že mimo jiné spálil na tržišti města Tlatellolka hromadu rukopisů -jak tvrdí sami španělští kronikáři - „jako hora vysokou". Indiáni část památek před běsněním konkvistadorů poschovávali v jeskyních, ve skálách, v chrámech, v tajných úkrytech. Už je však nikdo neobjevil, mnohé zemřely stářím, mnohé se dodnes rozpadávají a nevíme kde. Dnes má věda k dispozici pouze trosky kdysi obrovských pokladů. Co zůstalo, bylo přečteno. Luštění aztéckých rukopisů se ovšem za našich časů stalo přetěžkým problémem. Činilo potíže už brzy po španělském vpádu. Neboť psaní bylo u Aztéků výsadou poměrně nepatrného počtu zasvěcenců, dobyvatelé je skoro do jednoho povraždili, aby zbavili lid vůdců, a tím i víry v možnost odplaty, takže brzy nebylo nikoho, kdo by tajemství aztéckého hieroglyfického písma prozradil. Později, po staletích, v dobách přímo senzačních archeologických objevů, se rukopisy Aztéků podařilo přečíst až po námaze daleko urputnější než vynaložili vědci k luštění hieroglyfů egyptských.. V Americe se totiž nikde nenašlo vodítko, podobné slavnému nápisu rosettskému, na němž byl vedle egyptského nápisu tentýž text řecký... Ale tak už to v dějinách bývá: zkázu, kterou dokáže člověk způsobit v několika okamžicích, musí pak mravenčí pílí napravovat celé generace, PILÍŘ MOCI - BOHOVÉ Kdybychom měli odpovědět na otázku, která síla pomohla Aztékům při budování a rozšiřování moci jejich říše nejvíc, neměli bychom na vybranou: byli to bohové. Přesněji – bohové prostřednictvím vykonavatelů své vůle, kněží. Bohové vedli ozbrojené šiky k válečným vítězstvím. Žehnali úrodě na polích. Rozhodovali o budoucnosti. Patřily jim karty života a smrti. Ukazovali cestu ke štěstí i k záhubě. Řídili každý krok každého Aztéka, každý sluneční paprsek, každou kapičku deště, každý ptačí zpěv. Bohové! Orchestr plný dirigentů.
Ten, který Aztéky naučil všem vědám, dobrým mravům a moudrým zákonům, se jmenoval Quctzalkoatl. To jest - Opeřený had. Byl slavný. Znali ho v dalekém okolí: Mayové mu říkali Opeřený had — Kukulkan, v Guatemale se na něj Indiáni pamatovali jako na Kukumat-ze, a vystoupil ve své úloze světlonoše mnohde jinde. Do údolí Anahuaku připutoval v roce N z bájné „země vycházejícího slunce". Když přišel, založil říši, v níž kukuřičné klasy rostly veliké jak člověk a bavlna se sama od sebe barvila už na keřích. Ptáci tam tenkrát pěli tak pře-líbezně, že jejich potomci ve srovnání s nimi už neuměli víc než skřehotat. Ovzduší za Opeřeného hada bylo také lepší než později, vonělo sladkými omamnými vůněmi. Lidé čuchali, čuchali a obdivovali se svému mudrci, neboť on byl ztělesněným posvěcením pro všechny.
Aztékové - Dobyvatel 
LUPIČI JDOU S KRISTOVÝMI KŘÍŽI Aztékové se svých „padajících ohňů z nebes", svého konce světa, nedočkali. Konec přišel z neočekávané strany, dost náhle, uprostřed dvaapadesátiletého cyklu. Bylo to v šestnáctém století, v době velkých objevitelských cest, kdy Evropa a především Španělsko nalezly za nedohledným oceánem na západě pokladnici docela bezednou, pokladnici, jež mohla, ba musela být vyloupena. Zatímco v těch letech aztécká konfederace překročila už vrcholné období svého vývoje, v neustálých válkách se sousedními indiánskými kmeny tříštila svou moc, vyjížděly ze španělských a portugalských přístavů lodi, mířící na západ. Zatímco v rozsáhlé indiánské říši narůstaly spory o náčelnictví, o území, o svobodu po- robených a porobení svobodných - nasedali v Evropě na plachetní koráby lidé, větřící kořist. Dobrodruzi, zkrachovanci, zchudlí šlechtici, toužící po slávě. A kněží se svatými kříži v rukou. Na západ! Za Španělsko! Za královnu Isabelu a krále Ferdinanda! Za papeže Alexandra VI. Borgiu. Za Ježíše Krista, Pána našeho ! Hesla a ideály kryly vidinu lákavější: vidinu třpytivého zlatého Eldorada. Abychom mohli sledovat zkázu aztécké říše v trochu širších souvislostech, podívejme se na okamžik do dějepisu. Roku 1492 objevil Janovan Kryštof Kolům* bus Ameriku. Přesněji řečeno, nalezl ostrovy Kubu, Guanahani a Haiti, ležící při pobřeží nového dílu světa. Učinil tak za výpravy hledající cestu do Indie západním směrem, přes Atlantik. Brzy nato, při dalších dvou plavbách, objevil Kolumbus mimo jiné ostrovy Guadeloupe, Portoriko a Jamajku. A po něm vypluli Vespucci, Balboa, Pizzaro, Almagro, Magellan a další, některé z nich ještě v našem vyprávění poznáme. Během asi pětadvaceti let se jejich zásluhou na mapách světa počaly kreslit obrysy velkého kontinentu, o němž donedávna neměl Starý svět zdání, V nečekaně krátké době poznali mořeplavci Ameriku od Labradoru až po Ohňovou zemi. Starý svět se dozvěděl novodobou pohádku o pokladech. Ta doba nenasytného hledání zlata a dosud volných území Ameriky zrodila Hcrnanda Cortčze, člověka, jenž se navždy zapsal do dějin; neboť Hernando Cortéz zavraždil kulturu starých Aztéků. Vyznamenal se činem, za.který byl slaven i hanoben, obdivován i odsuzován, stal se hrdinou úžasného dobrodružství a zároveň vrahem úžasného národa... Narodil se roku 1485 otci staré a vážené rodiny ve španělské Estremaduře. Dokud byl doma, nikomu, ani vlastnímu otci, kapitánu královské pěchoty, nepřipadalo, že by někdy tenhle leno-šivý synek mohl cokoli podniknout. Hernando se povaloval doma, a když na naléhání rodičů odešel předstírat studium práv na slavnou španělskou universitu do Salamanky, povaloval se tam. Žil přesně na způsob všech nezdárných synáčků ze zdárných rodin. Navíc snad jen psával z nudy básničky - podle mínění kronikáře prý „určité ceny, uváží-li se, že byl jejich autorem Cortéz". V devatenácti letech, když zjistil, že nevzrušivý život ve Španělsku je k užívání, vypravil se za moře, na ostrov Hispaniolu. „Přijel jsem, abych získal zlato, ne abych oral pole jako nějaký sedlák!" začal štěkat na sel začít skromně, jako rolníček, vykonávající po večerech funkci notáře osady Acuy. Uplynulo několik let. Cortézův plnovous povyrostl úměrně k jeho odvaze a touze po dobrodružství. A pak se naskytla příležitost. Velas-quez vedl dobyvatelskou výpravu na Kubu. Zemědělec Hernando Cortéz opustil polnosti a dobrovolně narukoval. Bil se skvěle. A díky chrabrosti mu začalo kvést štěstí. S kariérou bylo sice mnoho komplikací, od rozepří s Velasquczem, přes vězení až k novému rolničení, tentokrát na Kubě, nicméně přišel rok 1519 a Cortéz měl postavení, po jakém prahl. Za prvé vlastnil slušné jmění, za druhé se honosil uniformou a hodností generála španělské armády a za třetí - stál v čele výpravy, která mířila do neznámé země, do kraje, odkud náhodní obchodníci či rozvědčíci přicházeli s neuvěřitelnými, magnetizujícími zprávami. Cortéz byl konečně pánem! Velel výpravě jedoucí za zlatem! „Jste slabí počtem, ale silní odhodláním. A jestliže v něm nezakolísáte, nepochybujte, že Všemohoucí, který Španěla v bojí proti nevěřícím nikdy neopustil, ochrání i vás, i kdybyste byli obklopeni mračnem nepřátel. Protože -vaše věc je spravedlivá a budete bojovat pod praporem kříže. Kupředu tedy, s jarou odvahou a důvěrou! Doveďte dílo, které nadějně začíná, k slavnému konci." Byla to žhavá slova, která tehdy pronesl Hernando Cortéz ke svým lidem. Nad hlavou mu vlál černý sametový prapor s vyšitým červeným křížem Krista Ježíše. A ještě něco na praporu bylo. Heslo. Heslo, napsané latinsky: „Přátelé, pojďme za křížem, v tomto znamení, budeme-li mít víru, zvítězíme!" Před generálem Hernandem Cortézem stálo sto deset námořníků, pět set padesát tři vojáků, z toho dvacet tři střelců s kušemi a třináct arkebuzníků, dvě stě Indiánů z ostrova Kuby, několik indiánských žen. Bylo to vlastně nepatrné vojsko. Kdyby Cortéz dobře znal sílu nepřítele, proti němuž táhne, neodvážil by se snad... Nastal 18. únor roku 1519. Eskadra jedenácti Cortézových lodí zamířila k pobřeží poloostrova Yucatánu. Není v této knize místa, abychom podrobně líčili celé šílené Cortézovo dobrodružství. Láká-li tě, čtenáři, přečti si Prescottovy Dějiny dobytí Mexika nebo Olbrachtův román Dobyvatel. Následující řádky tě povedou pouze po uzlových bodech té podivuhodné historie. FALEŠNÝ OPEŘENÝ HAD Výprava Hernanda Cortéze se na Yucatánu dlouho nezdržela. Setkání s pobřežními domorodci nesplnilo totiž očekávání. Španělé se měli pokusit navázat s nimi obchodní styky. Ono to však bylo těžké, dorozumět se s lidmi, jejichž řeč nikdo pořádně neznal. Cortéz měl mít navíc na paměti, že jeho posláním, které leží španělskému panovníku na srdci nejvíc, musí být obracení Indiánů na víru, a to způsobem laskavým a lidským. Měl jim na každém kroku zdůrazňovat, jak vznešený a dobrý je jeho královský pán a velitel, vyzývat je, „aby se mu poddali a dokázali to poctou příhodných darů - zlata,
perel a drahých kamenů, které by mu (španělskému králi) zvěstovaly jejich dobrou vůli a zajistily (Indiánům) jeho přízeň i ochranu".
Cortéz brzy udělal zkušenost, že příkazy panovníkovy nebude schopen splnit, nevzdá-li se způsobů „laskavých a lidských". Král to snad nemyslel vážně! Což lze s barbary jednat v rukavičkách? Bez použití takových dorozumívacích prostředků, jakými jsou střelné zbraně a jejich příslušenství, by to přece on, Hernando Cortéz, daleko dotáhnout nemohl! Ech, jak je těžké hovořit s rudými tvářemi. Jsou tak neinteligentní !
Čas strávený na Yucatánu přinesl Cortčzovi kromě prvních zkušeností a prvních podrobnějších zpráv o aztécké říši jediný zisk, z něhož se mohl radovat: Marinu. Krásnou, nádhernou Marinu. Nalezl ji mezi několika otro-kyněmi, které dostal darem. Byla původem z Mexika, ovládala tedy řeč Aztéků, o jejichž říši slyšel tolik tajemného, a především — oplývala světskými půvaby tak nápadně, že to každého muselo okamžitě zaujmout. Cortéze přímo okouzlila. A protože byl v těchto věcech bez předsudků, stala se doňa Marina záhy jeho láskou, pomocnicí a tlumočnicí. Prokázala mu pak při výpravě neocenitelné služby.
V „BARBARSKÉM CENTRU" Španělé tedy byli v Tenočtitlanu. Krása a výstavnost města je ohromila. Vyrostlo na ostrůvcích velkého jezera Tezcuka, se stovkami průplavů jak v Benátkách, s bělostnou nádherou bezpočtu chrámů, paláců a domů. S břehy bylo město spojeno několika hrázemi, dokonalými díly stavitelského umění. Plovoucí záhony květin, mosty přes průplavy, sloupoví paláců, zdobených porfyrovými a jaspisovými ornamenty - všechno jim připadalo jak sen. Bylo to město - skvost. A patřilo jim, dobyli krásy krás! Ne! Kromě údivu ze všeho, co je obklopovalo, nepřinesl triumfální vstup do města Španělům víc, než nové pochyby o vlastním postavení. Tohle kolem zdaleka nebylo jejich! Připadali si jako vítězové a zatracenci zároveň. Odvážili se podniku, který vzrostl nad jejich síly. Každá ozdoba sloupu, každý plovoucí květ, každá fontána vnucovaly tutéž myšlenku: město tak zářivé nemůže natrvalo dobýt směšně malý hlouček lidí, byť sebelépe vyzbrojených. Dříve či později bude třeba dát se na útěk, anebo zemřít v beznadějné sebeobraně. I Cortéz dobře znal vrat-kost pozice, v níž se nalézá. Vyčkával však. A přemýšlel. Čekal na příležitost, na jakoukoli příležitost. Zatím se Španělé zabydleli přepychově; ani se jim nesnilo, že by se co do blahobytu mohli někdy takhle přiblížit úrovni svého vlastního panovníka. Zanedlouho po příchodu do Tenočtitlanu požádal Cortéz vládce Montezumu, aby mu dovolil zřídit pro blaho pokorných křesťanských duší svých podřízených kapli. Vyjádřil přání, že by měl rád svatý stánek v jednom z paláců, které vrchní aztécký náčelník Španělům vyhradil. Montezuma svolil. A otec Diaz, pastýř Cortézova stáda, měl brzy nato kde popásat své vousaté ovečky. Španělé při pořizování kaple učinili fantastický objev: nalezli kus čerstvě omítnuté zdi, nedalo jim to a tajně zed vybourali. Ocitli se v síni, kde... Nechme promluvit kronikáře pátera Diaze: „Byl jsem mladý a připadalo mi, že v té síni je shromážděno veškeré bohatství světa!" Poklad! Montczumův poklad!! Nyní konečně měli Španělé možnost vidět, že za strastiplnou cestu ve jménu Kristova .kříže se jim ruce nebes štědře odměnily: stáli před Montezumovým pokladem!! Takhle musel podle jejich představ vypadat kdysi v bájné době ráj. Nejnádhernější látky! Ale copak látky! Toho zlata a stříbra v dlouhých prutech, v podobě nádob a šperků! Všechno zlato vesmíru muselo ležet tady u jejich nohou, jen vztáhnout ruce a brát, ne plnými hrstmi, plnými náručemi! Cortéz rozkázal poklad - znovu zazdít. Chápal situaci. Montezumovo zlato se v kteroukoli chvíli mohlo změnit v střelný prach. Stačilo, aby se Aztékové dozvěděli, že Španělé k jejich svítivému tajemství pronikli. Hernando si dobře všiml, že Montezuma je pro Aztéky posvátnou osobou, pilířem říše. Mít ho v hrsti, vyřešily by se téměř všecky problémy. Ovšem znamenalo to Montezumovi ponechat pocit svobody a jeho lidu víru, že je vše v pořádku. Jak ale provést manévr tak riskantní? úřední návštěvu u Montezumy a přednesl stížnost asi tohoto obsahu: na pobřežní základe ně Španělů došlo ke konfliktu s ozbrojenými silami Aztéků, kteří úkladně zavraždili několik jeho, tedy Cortézových lidí. Plná odpovědnost padá ovšem na Montezumu. Může aztécký vládce politováníhodnou událost vysvětlit? Montezuma všemi možnými způsoby dával najevo, že ho věc nesmírně mrzí a zeje nevinen. Cortéz oplácel formulkami o tom, že ho věc také nesmírně mrzí a že je o nevině Montezu-mově cele přesvědčen, nicméně... Nicméně by pro utužení vzájemného přátelství bylo prý významným přínosem, kdyby také španělskému panovníku podal aztécký vládce důkaz o vlastní bezúhonnosti a o tom, že případ považuje za náhodný a velice kormutlivý omyl. Nejlepším důkazem blahovůle Montezumovy a vyjádřením úcty ke španělským přátelům a bratrům by bylo, kdyby se s ním, s Cortézem, odebral do jeho paláce a zůstal tam — přirozeně zcela svoboden — až do chvíle, kdy se konflikt pečlivě prošetří a navždy uzavře. Cortéz mohl být pyšný - vymyslel to náramně. Jediné, co se jeho deklamovánce o úctě, přátelství a ostatních ctnostech dalo vytknout, bylo to, že absolutně postrádala logiku. To autorovi nevadilo, hlavně že chatrné argumenty s Mon-tezumou řádně zacloumaly. Azték se cítil uražen a pobouřeně prohlásil: „Kdy to bylo slýcháno, aby veliký vládce jako já dobrovolně opustil vlastní palác a stal se vězněm v rukou cizinců? I kdybych dal souhlas k takovému ponížení, nikdy by s tím nesouhlasili moji poddaní!" Rozhodná slova! Zůstalo však pouze u slov. Po dvouhodinovém vzrušeném dohadování dosáhl Cortéz svého. Možná díky Marině, jejíž domluvy Montezumovu vůli zcela zlomily. Hernandova milenka náčelníka zapřísahala, aby „šel s bílými muži do jejich obydlí, kde by s ním jednali se vší úctou a laskavostí, kdežto odmítne-li, může se vystavit násilí a možná i smrti". Poslechl. A když ho v nosítkách stěhovali do Cortézova paláce, sám volal ulicemi, aby se nikdo z Indiánů nelekal, že se jenom nese na návštěvu k bratru Cortézovi a mohou být tedy všichni klidní. Od té chvíle žil aztécký panovník mezi Špa-nčly jako vznešený zajatec. Odznaky moci a vnější lesk mu zůstaly, o skutečnou moc byl připraven. Zajetím Montezumy se zdánlivě Cortézova pozice v centru aztécké říše upevnila. Brzy generál svého vězně donutil, aby složil vazalskou přísahu španělskému panovníkovi. Montezuma už tak dalece nechápal, jaká salta mortale s ním osud provádí, že ve slabé chvilce věnoval darem španělskému Veličenstvu nejen čest, ale i svůj poklad. Cortéz bohatství rozpočítal: pětinu králi, pětinu sobě, pětinu Velasquczovi, pětinu těm, co zůstali na pobřeží blízko Veracruzu, pětinu ostatním. Takovýmhle účetnictvím vojáky notně zklamal. Vždyť na každého připadlo nakonec mizerných sto zlatých pesos, vůbec se to mnohaměsíční strastiplné tažení nevyplatilo! Horkokrevnější hlavy se bouřily. A pak ještě ke všemu přinesli poslové zlou zprávu: Vclas-quez poslal za Cortézem další výpravu. Ne na pomoc! Byla to trestná expedice. Cortéz prý porušil rozkazy, zneužil moci, zradil, má se vrátit domů, a to hned a - v okovech. Obvyklý šprým tehdejších konkvistadorských dobrodružství, kdy si soupeři o dobyvatelské prvenství vzájemně záviděli slávu a bohatství, postihl i sebevědomého Hernanda. Právě teď, kdy triumfuje. Zase komplikace! Cortéz nesnáze vyřešil způsobem, který ho už tolikrát udržel nad vodou - přímočaře a bez váhání. Nejdřív medovým proslovem ukonejšil nespokojence ve vlastních řadách a dokázal jim, že jejich podíl z pokladu je pouhým spropitným za dosavadní věrnost, že se v budoucnosti zal je přimět k dalšímu ze svých šílených podniků : k tažení proti trestné expedici vyslané Velasquezem. Dvě třetiny vojáků nechal na místě, aby střežili Montezumu, se zbytkem vyrazil proti devíti stům mužů Panfila Narvacze. A v noční bitvě mnohonásobnou přesilu nepřátel na hlavu porazil, Victoria! Vítězství Bylo to víc než vítězství, protože ve své diplomatické úhořovitosti Gortéz ve chvilce udělal z poražených bratry spojence a vrátil se do Tenočtitlanu s posilou několika set Španělů. Ano, bylo to víc než vítězství! A přesto, Štěstěna jako by se od svého miláčka odvrátila. Dříve než se Cortéz stačil do Tenočtitlanu vrátit, dozvěděl se pochmurné zprávy: jeho zástupce Pedro de Alvarado vyprovokoval Aztéky k útoku na španělské sídlo. Při slavnostním náboženském obřadu na počest boha Huitzilopočtli dal pobít několik set příslušníků aztécké šlechty, aby se zmocnil jejich šperků — a stihla ho odveta, Přijít o něco později, nalezl Hernando Alvaradovy muže do jednoho pozabíjené. Dlouho by se byli už ve svém opevněném domě neubránili. I tak zastihl Cortéz své lidi v zoufalé situaci. Mexičané útočili bez ohledu na vlastní životy. Cortéz velel sice třinácti stovkám dobře vyzbrojených Španělů, co to však bylo platné, že má konečně k dispozici početnou armádu, když se lavina aztécké trpělivosti právě nyní utrhla? Ano, Indiáni prohlédli. Pochopili, že legenda o Quetzalkoatlových dětech je falešná, že vetřelci nepřišli hlásat moudrost a mír, ale vnucovat neslýchané zvláštního boha, dobývat, loupit, vraždit. Dobyvatel se pokusil uplatnit osvědčený prostředek - diplomatickou kličku. Dal vyvést zajatého Montezumu na zed paláce a donutil ho, aby promluvil k vzbouřenému lidu a své poddané uklidnil. Stalo se: „Proč tu vidím svůj lid ve zbrani proti paláci svých otců? Myslíte si snad, zeje váš panovník vězněm a chcete ho osvobodit? Je-li tomu tak, jednali jste správně. Ale mýlíte se. Já nejsem vězeň. Cizinci jsou mými hosty. Zůstávám u nich proto, že se mi tak zlíbilo, a mohu odejít, jakmile se mi zachce. Přišli jste snad, abyste je zahnali z našeho města? Toho nebylo potřeba. Oni odejdou dobrovolně, ponechátc-li jim volnou cestu. Vraťte se tedy domů! Odložte zbraně! Ukažte, že jste poslušni mne, který mám na vaši poslušnost právo. Bílí mužové se vrátí do své země a všechno zas bude dobré v hradbách Te-nočtitlanu..." Tak promluvil Montczuma. Znělo to zbaběle. Co si jeho poddaní dosud jenom mysleli, stalo se skutkem: Montezuma zradil a zrazuje dál. Vládce aztécké říše není ničím jiným než zbabělcem, nízkým zaprodancem. Vzdor budiž mu odplatou! Cortéz se přepočítal. Třebaže si dával záležet, aby pochopil ten cizí svět, nepodařilo se mu pochopit hlavní - samo společenské zřízení aztécké konfederace. Domníval se, že má v ruce vládu nad celou zemí, drží-li v šachu jejího panovníka. Nevšiml si, že přes domnělý božský původ je Montezuma pouze nejvyšším vojevůdcem a může být kdykoli sesazen a nahrazen ji- ným. To jest-vládce, jenž zradí, jenž ztratí důvěru lidu, nedonutí víc své podřízené k poslušnosti. I Montezuma, jehož chování se ani nedá vysvětlit jinak než úplnou ztrátou jakékoli soudnosti, se přepočítal. Odpovědí na jeho smířlivý projev bylo nejdřív mlčení, nato tlumený hluboký šum. Pak se ozvaly první výkřiky nevole a za nimi vyletělo mračno oštěpů, šípů, kamení. Montezuma, těžce zraněný, se v bezvědomí zhroutil k zemi. Za zdí bouřil a řval dav, který svého pána ještě před malou chvílí vítal zbožnou, otrockou úctou, s tvářemi v prachu, jak byl za staletí navyklý vítat vládce země. Když se Montezuma probral z bezvědomí, našel se ve stavu, jaký nepatří člověku tak důstojnému: on, vrchní velitel aztécké konfederace, přežil svou vlastní čest! Ta zemřela, ukamenována na zdi královského paláce. Nebylo proč žít. 30. června roku 1520 Montezuma II., vládce Aztéků, zavřel oči navždy. A zemřel v nejistotě, zda bude vůbec přijat do aztéckého nebe. 
VÍTĚZNÁ PORÁŽKA „Bude vás příliš málo na ukojení pomsty našich bohů!" slyšeli Spanělé ve svých opevněních. A bylo jich málo. Teď, když se Aztékové konečně dali pohnout k činu, když se vzbouřili, měli španělští vetřelci mnohem míň lidí, než se zdálo. „Mosty jsou strženy a vy nemůžete uniknout!" Ano, neměli kam uniknout! K lodím na pobřeží bylo mnoho mil. Přesto útěk z města skýtal jedinou naději. Nadešla truchlivá noc — noche triste - nejsmutnější chvíle Cortézova života. Obležení Spanělé se měli z Tenočtitlanu probít desetitisícovými řadami nepřátel. Dobývání Mexika se scvrklo na hanebný úprk. Noví vojáci z bývalé Narvaezovy armády si dobyvatelského štěstí ani nestačili příliš užít. Aspoň na rozloučenou se tedy obtížili zlatem z Montezumova pokladu. Nastrkali si do bot a do pásů zlaté pruty, naložili se šperky jako mezkové. Po první půlhodině z hlavního města na břeh jezera Tezcuka, nastalo to boží dopuštění. V mourovaté deštivé noci, ze všech stran, vyrazili po cestách i na člunech aztéčtí bojovníci a plnou silou na Španěly udeřili. Ti byli odsouzeni k jediné roli: utíkat po hrázi dopředu, bezhlavě se brodit bahnem, běžet tmou a padat neznámo kam, v nejlepším případě do rukou Aztéků, jichž se všude rojilo jak včel v rozdivočelém úlu. Pak bylo ráno. Bledé, mlhavé. Nakradené zlato a šperky z Montczumova pokladu pohřbila voda jezera, většinou i s těmi, kteří skvosty nesli. Z Cortézových vojáků zůstala naživu třetina. A jak se za svítání pomalu a unaveně shledávali, zjišťovali, že nemají ani pušky, ani střelivo, ani koně, vláčejí se krajem bez korouhví a bez slávy, polomrtví únavou a zděšením. Bylo zřejmé, že dobyvatelské tažení generála Hernanda Gortéze končí a naprosté rozdrcení jeho armády je vykřičníkem spravedlnosti, která na sebe i tak nechala čekat příliš dlouho. Následovalo několik dnů neustálých šarvátek. A pak se prchající Španělé ocitli před nepřítelem, jemuž napočítali snad dvě stě tisíc hlav. To byl definitivní konec... Poslední zoufalý pokus. Ztroskotanci se vrhli do boje a klestili si jedinou možnou cestu - mořem Aztéků. Rvali se, chápajíce, že nezbývá než padnout. Vtom Hernando na malém pahorku uzřel hlouček nápadně bohatě ozbrojených Indiánů s nosítky. A žerď se zlatou síťkou na horním konci. Korouhev aztécké armády! Nestřežil ji nejspíš nikdo jiný než vrchní velitel Cihuac. Ci-huac? Na Cihuaka! Cortéz vyrazil na svém koni jak šíp. Stačil ještě vyzvat s sebou několik spolubojovníků a strhujícím náporem se pokusil prorazit na pahorek. Vyřítil se, prosekávaje svým mečem pěšinu ostatním. Ve vteřině stál před aztéckým vojevůdcem, A jediným rozmachem proklál oštěpem jeho tělo. Pak vyrval Cihuakovi zlatou korouhev, zamával s ní nad nepřátelským davem, udělal několik obrátek na koni a... Aztékové strnuli. Jejich zástava vlála v rukou cizince světlé pleti, mohutné postavy, dlouhého plnovousu. Vlála, a on, snad sám Quetzalkoatl, držel korouhev pevně, beze strachu, mocný, ba nejmocnější, protože beztrestně vztáhl ruku na indiánského vojevůdce... Zázrak hodný evidence v bibli! Stal se, vskutku se stal, nikdo ho nevymyslel, je historickou skutečností: statisícové vojsko aztécké konfederace se v panice rozuteklo. Indiánskou korouhev držela cizí ruka. Držela a už nepustila. 8. července, týden po smrti Montezumově, zemřela na polích u Otumby i aztécká říše, padlo staré Mexiko. Neboť to, co se dalo potom, bylo už jen důsledkem fantastické a snad nikdy v dějinách neopakované porážky. Španělský dobyvatel se po vítězství u Otumby znovu vyzbrojil, získal menší posily bělochů, z okolních indiánských kmenů vybudoval snad padesátitisícovou spojeneckou armádu a připravil se na znovudobytí Tenočtitlanu. Netroufl si víc útočit po hrázích. Měl smutnou zkušenost. Rozhodl se proto vybudovat na jezeře Tezcuku loďstvo třinácti brigantin. A pak zahájil nové tažení. Jeho lidé využili lodí vybavených děly. Postavili obléhací stroje, s jejichž pomocí ničili systematicky dům za domem, čtvrť za čtvrtí. Bořili a pálili celé tři měsíce. V poslední rozhodující bitvě o Tenočtitlan padlo podle hlasů kronikářů na čtyřicet tisíc Indiánů. Byl zajat i nový vrchní velitel Aztéků, nástupce Montezumy Guatemozin... A když potom utichlo slavné španělské „Victoria!", vyslal konečně Cortéz domů do Španělska loď s poklady a s dopisy o tom, že Mexika načisto dobyl. Jenže zlato padlo do rukou Francouzům, takže španělský král Karel V. z Montezumova bohatství nikdy příliš neměl. Avšak budoucnost ukázala, že Cortézova výprava i tak dala koruně požehnaný kraj, který stálo za to držet v moci a vykrádat. Po dlouhých průtazích a komplikacích se generál Hernando Cortéz stal 15. října 1522 guvernérem, velícím generálem a nejvyšším soudcem Nového Španělska. Hle, uchvatitelé blahosklonně přiřkli svému lupu takové jméno, aby na pohled bylo zřejmé, kdo je pánem rodinného krbu. Cortéz potom podnikl ještě několik dobyvatelských tažení, do Hondurasu, do Kalifornie, zdaleka však už ne tak úspěšných. Na troskách Tenočtitlanu se mírumilovně zaskvěl svatý kříž Ježíše Krista, Pána našeho. Kolem počaly rašit nové stavby z gruntu evropského ducha. Velící generál Nového Španělska přikázal budovat metropoli zcivilizovaného kraje - příští město Mexiko. A kraloval v něm skoro až do smrti. A - a to je vlastně vše. Zazvonil zvonec a pohádky o Aztécích a jejich pokladech je konec. Aztékům na další staletí zbylo otroctví a postupné vymírání. |
Přišly neblahé dny, které nepatřily do kalendáře, ty co byly úplně mimo čas, navíc, co se nikam nevešly, a proto se měly stát osudnými. Poslední setmění. Z hlavního města Tenočti-tlanu vyšel průvod kněží, oděných v nádherná roucha svítící zlatem, drahokamy, peřím. Indiánští kněží se rozhodli učinit zoufalý pokus o záchranu říše. K nedalekému kopci vedou teď na smrt mladého člověka, patrně zajatce. Snad by je ta oběť mohla... Hic, víra v život bojuje do konce. Velká země Indiánů se chytá stébel, její lid do nejposlednější vteřiny neztrácí naději.
Průvod pomalu a obřadně stoupá až na vrchol hory. Je tam, nebe se třpytí hvězdami, které se už nikdy nezalesknou. Kam pohlédneš, na svazích strání, na chrámových plošinách, na střechách domů rozechvěle čekají tisícové davy. A pak je půlnoc... Ještě okamžik, souhvězdí Plejád visí přesně uprostřed nebeské báně.
V tu chvíli už zajatec není mezi živými. Na jeho rozpolcené hrudi kněží zapalují oheň a mrtvého pokládají na velikou obětní hranici. Plameny šlehají k nebesům. Výš a výš stoupá jejich záře. Znamená smrt? Život? Má nás rád, nemá nás rád, má nás rád, nemá nás rád... Ano! Ne! Ne, není konec světa, protože oheň a hvězdy svítí dál a lidé stojí na pevné půdě jako předtím.
Nestojí. Křičí a radují se, nadšení je úplně omamuje. Na silnice vybudované křížem krážem po celé zemi vybíhají do všech koutů běžci, v rukou pochodně zažehnuté u posvátného ohně. Vytrvalci se pravidelně střídají ve stanicích, které rovnoměrně rozsety leží při hlavních cestách. Štafeta se pohybuje obdivuhodnou rychlostí. Za jediný den se zpráva o milosti božstev rozstříkne i do zapadlých míst.
A hořící pochodně letí dál, zvěstovat světu, že není jeho konec, ale nový začátek.
Na první pohled je zřejmé, že čas tak nezaokrouhlený praktickým potřebám všedního dne nemůže dobře sloužit. Proto cílem tvůrců kalendářů vždy bylo zbavit se těch „posilvestrovských" několika hodin, minut a vteřin. Na druhé straně šlo ovšem také o to, aby se kalendář lidí nerozešel po delší době s časem, který s fantastickou přesností ukazovaly největší existující hodiny - Slunce. Klobouk dolů před Aztéky, jestliže lépe než kdo jiný dokázali změřit délku tropického roku a jestliže v těch dávno minulých dobách nalezli řešení, jak maximálně přesně sladit svůj čas se slunečním. Náš dnešní kalendář, gregoriánský, je snad praktický, ale přesnosti kalendáře aztéckého nedosahuje. Počítá s rokem dlouhým 365 dnů. čtvrtdenní rozdíl proti roku slunečnímu vyrovnává vždy po čtyřech letech vsunutím jednoho dne. Ano, včleňuje se vždy po 28. únoru a roku, jehož druhý měsíc má 29 dnů, říkáme přestupný. Protože však v našem měření času nadále zůstává chyba, bylo stanoveno, že na rozhraní dvou století budou přestupným rokem vždy jen letopočty, jejichž první dvoučíslí je dělitelné čtyřmi. Řečeno pro budoucnost, přestupnými budou roky 2000 a 2400, ale ne 2100, 2200 a 2300. V gregoriánském kalendáři tedy třikrát ve čtyřech stoletích musíme učinit opravu - vynechat jeden den. I tak zůstává mezi kalendářním a tropickým rokem malý rozdíl. Činí sice jen 24 sekund, ale tyhle přebytečné vteřiny dají za 3600 let jeden další celý den. Takže nakonec poznamenejme, že rok 4840 nebude oproti očekávání přestupným. Porovnejme s naším gregoriánským kalendář Aztéků. Také jejich rok měl 365 dnů. Byly rozděleny do 18 období, jakýchsi našich měsíců, po 20 dnech. 18 X 20 je 360, pět dnů tedy zůstávalo mimo. Patřily sice k roku, ale v představách pověrčivých Indiánů to byly ty nejhorší. Měsíc měl čtyři týdny po pěti dnech. Pátý den měli Aztékové neděli - konal se veřejný trh. Rok nebyl poslední jednotkou v měření času: 52 let tvořilo jeden cyklus. Aztékové mu říkali „snop" nebo „balík" a znázorňovali jej otýpkou rákosí svázaného provázkem. Cyklus rozdělovali na čtyři části po 13 letech. Necelých šest hodin, které z každého indiánského roku ve skutečnosti zbyly, Aztékové střádali po celou dobu trvání cyklu. Když pak nastal jejich „přestupný" rok, zpoždění kalendáře za slunečním rokem představovalo už 12 a půl dne. Příslušný počet dnů Aztékové včlenili až po skončení cyklu. Za 52 let učinili zase totéž. Jak ukazují propočty, v rozmezí dvou cyklů, to je ve 104 letech, byl schodek mezi časem lidí a Slunce tak nepatrný, že muselo uplynout celých pět století, aby chyba v počtech Aztéků činila jeden den. Dosud žádný kalendář tento složitý problém nevyřešil přesněji.
Nyní je snad jasné, proč posledních pět dnů v cyklu čekali Aztékové na svůj konec. Stejně tak třináctidenní karneval na uvítanou novému věku byl časově vymezen příchodem oněch třinácti „přestupných" dnů.
Uzavření cyklu považovali Indiáni přirozeně za událost mimořádnou a neobvyklou. Málokterý z nich ji mohl zažít dvakrát v životě. Prostý Indián také nemohl vědět, že kalendář je výsledkem lidských propočtů a úvah, že v něm není nic nadpřirozeného. Přijímal život jako dar svých indiánských nebes a byl si bezděky jist, že i plynutí časuje stejně omezené jako pobyt na této zemi a jako dvaapadesátiletý kalendář. Proto myšlenka zkázy světa na konci cyklu mu nemohla připadat nesmyslná. A odůvodňovat ji? Víra přece nepotřebuje logiku a argumenty! Kněží, otcové, matky, babičky, předkové, všichni věděli od svých kněží, otců, matek, babiček a předků, že země a lidstvo prošly v minulých dobách několika periodami zkázy, kterou způsobili bohové za pomoci krutých přírodních živlů. A tečka. 2c lidé žijí dál? Ze pláně zase kvetou? Ze slunce dneska hřeje? Vůle bohů! Odpověď pro každého, odpověď neodvolatelná. Z tísnivé představy věčnosti času to byl jediný možný únik, který ostatně v různých obměnách najdeme v historii všech raných civilizací.
S myšlením tohoto stupně se na stezkách aztéckých dějin setkáme na každém kroku. Na jedné straně objevy, schopnosti a dovednosti důstojné geniálních tvůrců, kteří předběhli staletí, na druhé straně děsivá tma náboženských orgií, strach a pokora, hrůza před démonickými silami, jaké ve skutečnosti ani nejschopnější indiánský stopař nikde nikdy nenašel. Na jedné straně skvělá astronomická pozorování a dokonalý kalendář - na druhé straně pomatené závěry hvězdopravců a kněží o zániku povinném pro všechny. Na jedné straně vynikající lékařské výsledky, třeba objev narkózy, místního umrtvení, složité operační zákroky, používání chininu, tedy vesměs vědomosti, které Evropa získala až daleko později — na druhé straně obřad kouzelnického zaříkávání a magických formulí při každém léčení.
Ona slavná část země — kotlina, která dala kraji jméno - se prostírá uprostřed pevniny. Od Atlantiku ji odděluje věnec hor, některé z nich sahají do výše přes pět tisíc metrů. Nade všechny ční ta známá slabikářová, na níž si lidé lámou jazyky — Popocatepetl (54.52 m nad mořem). Roztroušena po kraji leží malá mexická moře a mořátka — slaná jezera. Právě jejich břehy se staly svědky vývoje a pádu jedné z nejpodivuhodnějších indiánských kultur.
Ti první neznámí se svým praotcem X přišli odněkud ze severu, z té strany byla cesta nejschůdnější. Nejspíš to byli potulní lovci, kteří v každodenním zápase o živobytí nenalezli příležitost k tomu, aby po sobě mohli zanechat trvalejších stop. Nezbylo po nich vlastně nic. Snad nějaká troska loveckého náčiní a střep legendy. Mohlo však zůstat víc, když ti lidé sami neměli než holé ruce? Ostatně je to už dávno. Do narození Krista mělo uplynout od dob prvních lovců v mexickém údolí ještě tolik let, kolik Ježíše Krista dělí od dnešních kosmonautů.
Později - možná uplynulo celé tisíciletí — se v kraji objevily nevelké chýše z proutí omazaného hlínou. 
Byl to převrat, který ani nedovedeme ocenit, protože pro nás jsou rákosové došky střech či neumělé hliněné nádoby a figurky pravěkem stejně vzdáleným a cizím jako jeskyně prvních lovců. Ale příchod lidí, kteří se tu usadili, vyrvali divočině kousky země a počali je primitivně obdělávat, byť jen dřevěnou holí se zaostřeným koncem, příchod těchto lidí znamenal převrat. Neboť oni tu zakořenili. A jen ze semen, která zapustí kořeny, mohou vyrůst jednoho dne květy.
Plynuly dny a kupily se do staletí. Skromná pole rodila sice málo, ale přece. Na kamenných před chýšemi drtily ženy zrno, muži li na celé dny a týdny lovit nebo ukradeš, aby měli kam zasít kukuřici - vel-;elku. Rodily se děti a staří lidé umírali, vzdálený svět žil podle zákona klidného potoka, který teče, teče, teče, ale nevrací se nikdy zpět. Zbylo po tom světě několik opracovaných kamenů, nářadí z kostí, opracované kusy vy-vřelého sopečného skla, obsidiánu. A několik hrobů - umlklých svědectví o tom, že lidé tenkrát už dovedli obchodovat, alespoň příležitostně, neboť některé nalezené předměty jsou z materiálu, jaký se v kraji vůbec nevyskytoval. A ještě jedno svědectví hrobů zůstalo: už v té době se indiánští prapředkové dopracovali velkého objevu - poznali nespravedlnost. Přes všechnu chudobu života dokázali se dělit o majetek podle onoho nelidsky lidského pravidla „mé je všechno a tvůj je zbytek". A většina lidí proto odcházela na věčnost s prázdnou, zatímco bohatí vyvolení nebožtíci se skvělou posmrtnou výbavou.
Plynula staletí. Přicházeli noví obyvatelé. Starousedlíci a nováčci se vzájemně učili. Pole rostla do šířky, kukuřice do výšky, na primitivních kamenných mlýnech bývalo aspoň o trochu víc zrna. Pomalu a jistě tu rostla skromná, avšak osobitá kultura Zapotéků a Olmeků.
V sedmém nebo snad v osmém století našeho letopočtu se náhle údolí Mexika ocitlo vzhůru nohama. Ze severu se do kraje počaly tlačit nové kmeny, většinou divoké a drsné. Některé z nich se staly pouhou bouřkou, která se přehnala a minula. Jiné se usadily a přinesly zemi válečný zmatek, anebo nové znalosti a nový způsob života. Část původních obyvatel — zemědělců utekla před nájezdy na jih, část zůstala a za čas se smísila s příchozími v nové, celkem organické společenství.
Mezi kmeny, které se tu objevily, vynikli Toltékové. Většinu stop po nich zavál bohužel čas, a tak o nich víme celkem málo. I tu trochu známe ponejvíce z legend, vyprávěných a tedy i zkreslovaných z generace na generaci. Více nám říkají archeologické nálezy. Celkem se zprávy o Toltécích shodují v tom, že rozuměli zemědělství víc než jiní, že dovedli vyrábět a zpracovávat kovy, a měli proto lepší nástroje, že byli skvělými staviteli a astronomy (aztécký a mayský kalendář je v zásadě dílem Toltéků). Toltékům se přičítají k dobru i ctnosti a schopnosti, jakých se možná ani „nedopustili". Historie totiž - třebaže v bývalé metropoli Toltéků Tollanu (dnešní Tule) bylo nalezeno úctyhodné množství nejrůznějších památek — nerozřešila dosud problém, co všechno, kde, kdy, jak a proč dílem Toltéků skutečné bylo, a co ne. Nedokáže zatím přesně ohraničit dobu, kdy Toltékové ovládali Mexiko, ani vymezit hranice jejich někdejší říše. A tak se dějepisci spokojují s tím, že jméno Toltéků přijali pro označení první vyšší mexické civilizace, existující někdy v 7. až n. století, té, jež velmi ovlivnila i Maye.
Toltécká říše musela zemřít. Tenkrát ji ze všech stran obklopovaly kmeny mnohem nižší kulturní úrovně, ba i přímo v oblastech jimi ovládaných žily indiánské skupiny jiného původu, jazyka, zvyků, všeho. Spory a neshody s nimi trvaly dlouhá léta, nakonec pak přirozeně vyústily do série válek. Většina Toltéků — snad donucena přesilou — se vystěhovala do oblastí na jihu. Do dnešní Guatemaly, Hondurasu, na poloostrov Yucatán. Mnozí ovšem neopustili svá sídla a pomísili se s příslušníky útočných kmenů.
Mexická kotlina vřela bojovým ruchem po několik staletí. A do této atmosféry studených a horkých válek přišli ve 14. století konečně opravdoví Aztékové.
Na březích velkého jezera, v bažinách a na ostrůvcích uměle zvětšených' a spojených v jednu plochu, počalo vyrůstat nové město, příští metropole aztécké říše — Tenočtitlan (Tenočtin se jmenoval jeden z aztéckých vůdců). Město křehkých stavení z rákosu pomalu měnilo svou tvář. Přibývalo domů z kamene a vznikl první chrám, do něhož se nastěhovala indiánská božstva. Jejich přítomnost nepřinesla městu klid, mír afc bezpečí. Tenočtitlan klíčil před očima nevraživých sousedů, kteří dobře věděli, že noví usedlíci přes všechny své válečnické schopností nepatří k silným a neporazitelným. Nekorunovanými hlavami širokého okolí byli tehdy náčelníci Tepancků, sídlících v blízkém městě Azkapotzalku. Nemohli se smířit s představou, že na protějších březích jezera se objevili cizinci. Úsloví „kdo dřív přijde, ten dřív mele" platilo odjakživa, pokud se opozdilci nemohli vykázat jednoznačnou přesilou. To Aztékové v těch letech skutečně nemohli a důsledek byl nasnadě: svár - souboj na smrt - vítězství Tepancků — lidé Tenočtitlanu v úloze nedobrovolných služebníků. V různých variantách se boj o místo pro život u mexických jezer několikrát opakoval a ještě sto let po nalezení posvátného orla si Aztékové nemohli být jisti, zda svou zaslíbenou zemi jednou definitivně ubrání.
Situace se však měla časem obrátit v jejich prospěch.
Porážka Tepaneků a pak i dalších nepřátel přinesla vítězům nová území, vědomí moci, a tím větší potřebu vzájemné soudržnosti. Někdy po roce 1426 vykrystalizovala družba v dohodu. Vznikla slavná aztécká konfederace. aby kvetla a neochvějně čelila všem nebezpečenstvím pro následující století a aby nakonec zemřela na své třpytivé, oslnivé bohatství.
Náčelníky všech tří kmenů od té doby vázal slib podpory v obraně i v útoku a smlouva, že vrchní velení nad spojenými armádami přebírá napříště náčelník Tenočtitlanu, řečený tlakatekutlu
Instituce, která se zrodila s cílem být obrannou hradbou, začala brzy dobývat zdi cizí. Na milost a nemilost se vzdávala města jedno za druhým, mezi nimi sídliště jiných Aztéků, až dosud samostatných. Bojovníci se z dlouhých výprav vraceli s bohatou kořistí, se zástupy zajatců, se slávou slavných. Aztécké meče, kopí s obsidiánovými hroty, palice, kyje a vrhače tenounkých oštěpů pronikly s lety až k pobřeží obou oceánů a na jih, do dnešní Guatemaly a Nicaraguy. Nic na tom nemění skutečnost, že několikrát přišly chvíle, kdy jen taktak uhájily štít chrabrosti svých majitelů.
Oč větší bylo časem panství říše, oč velkolepější poklady se shromažďovaly v Tenočtitlanu a ostatních městech konfederace, o to hlasitěji a častěji zněl krajem válečný křik; podmaněné kmeny se bouřily, povstávaly, snažily se odhodit břemena poplatků. Bylo tudíž třeba neposlušné trestat.
Boj započatý z nutnosti stal se teď smyslem. Obklopila ho svatozář božského posvěcení. Být vojákem velké aztécké rodiny, to bylo povolání stejně svaté jako ruce kněze. Každá válka představovala náboženské tažení a každý indiánský válečník toužil zemřít uprostřed bitvy. Neboť padlí přece žili navěky po boku boha Slunce, v končinách nevýslovné blaženosti, kde jejich povinnost spočívala v tom, že doprovázeli svého Pána na pouti nebem a přenádherně mu zpívali. 
Jestliže se osvědčili, proměnili se v oblaka a ptáky vzácného peří a mohli se už jen radovat z čarovných květů a vůní rajských zahrad. Ano, na aztéckém nebi bylo vyhrazeno nejčestnější místo právě jim. Těm, kteří zemřeli přirozenou smrtí, zbývala pouze bídná útěcha ), tupého a lhostejného klidu, což bylo sobem skoro totéž jako osud zlých b lidí. Protože ti si odpykávali hříchy věčné tmy, mimochodem bez mučení pekelného.
Kromě toho duše zabitých soupeřů nenávratné odletěly do mučednického nebe a těžko by se daly přemluvit k práci na aztéckých polích, tam bylo třeba nepřátel v živém skupenství.
Válka! Když válka - tak za nebeskou velikost říše!
Aztéčtí řemeslníci vyráběli výborné nástroje. V okolních horách se nalézalo množství kovů, cínu, olova, mědi, stříbra, země byla bohatá i na zlato. Zatímco z levnějších kovů a jejich slitin
dělali Aztékové zbraně a nářadí, zlata používali především k výrobě překrásných ozdob a šperků. Aztéčtí klenotníci byli ve svém oboru nepřekonatelnými mistry. Škoda že se z jejich umění zachovalo tak žalostně málo; španělští dobyvatelé drtivou část nakradených skvostů roztavili do zlatých prutů a cihel, aby mohli poklady pohodlněji odvážet do své země.
Stejně jako zlatníci vynikali ve starém Mexiku rytci, řezbáři a hrnčíři. Archeologické průzkumy objevily světu početné památky - hliněné nádoby všech tvarů a plastiky s reliéfy zvířat i lidí. (Překrásná sbírka mexických památek je ozdobou pražského Náprstkova muzea.)
Vysokou úroveň mělo i tkalcovství. Uplynulá staletí však učinila své: do dneška se už nezachoval ani kousek staromexické tkaniny. Zprávy starých kronik i zapsaná svědectví konkvista* dorů ale dokazují, že barvami svítící aztécké látky byly obdivuhodně krásné. Jak o tom svědčí staré dochované kresby, tkaní látek patřilo ke každodennímu zaměstnání žen. Spřádaly bavlnu či vlákna agáve, tkaly je a barvily rostlinnými nebo minerálními barvivy. Krásnou červeň na látky získávali Astékové z hmyzu žijícího na kaktusech.
V éře největšího rozkvětu aztécké konfederace počali Indiáni čile obchodovat. Z obchodu se brzy vyvinulo samostatné povolání, obchodníci zvaní počteka jezdívali se svým zbožím po celé Střední Americe, podél pobřeží Atlantského oceánu, často daleko za hranice říše. Na Panamské šíji i leckde jinde vznikly dokonce malé aztécké obchodní osady.
Centry obchodu se časem stala velká města. Navštěvovali je v určených dnech všichni, kdo měli zboží na výměnu. Přicházeli bez peněz, peníze Aztékové neznali, jako platidla užívali například pytlíků kakaových bobů nebo cínu. Nejhledanějším a nejdražším zbožím byli ve starém Mexiku otroci. Otroky se zpravidla stávali váleční zajatci, pokud nebyli po vítězných bitvách obětováni bohům; do otroctví ovšem mohl upadnout i Azték, bud pro dluhy, nebo z trestu. Takový osud někdy stihl i poctivé, čestné a pracovité Indiány, jestliže se ukázalo, že jsou blízkými příbuznými zrádce, odpadlíka. Otroci, třebaže byli pouhým zbožím, neměli zrovna nejtvrdší život* Směli se ženit, vlastnit majetek, mohli mít dokonce i své osobní otroky. Žádný z nich se otrokem nenarodil, nebyl tedy se svým stavem svázán dědičně. Do otroctví se ovšem kdokoli mohl snadno dostat. Střediskem trhu na otroky bylo město Azkapotzalko, sousedící s Tenočtitlanem. Boháč, který zatoužil svůj živý majetek prodat, do Azkapotzalka v den trhu zajel, navlékl „zboží" do pestrého šatu a důstojně čekal na zákazníky. Zatím jeho otroci poskakovali a tančili, ukazovali svou sílu a umění, aby sami sebe vydražili, aby dokázali, jakou mají cenu. Čím větší reklamu si udělali, tím větší byly pytlíky kakaových bobů, které za hlavu a kus dostal jejich pán...
Otrokáři měli zřejmě bohatý, sladký život. Klanělo se jim široké okolí, byli váženými občany, jejich povolání se považovalo za velice čestné a ušlechtilé. Ostatně takovými podivný mi měřítky se v těch dobách i po dlouhá staletí později měřily úcta, vážnost a společenské postavení lidí i v jiných částech světa. Což u nás se tenkrát nenásobila důstojnost šlechticů počtem nevolných duší?
Také aztéčtí kupci patřili k váženým a mocným, dosahovali vysokých titulů a ještě vyšších politických funkcí. Bylo tomu tak i z toho důvodu, že zpravidla neobchodovali sami za sebe a pro svůj zisk. Vysílaly je na cesty jednotlivé rody, či skupiny řemeslníků. Zdá se, že vedle úkolů ryze obchodních plnili kupci vyšší poslání: pracovali jako vyzvědači, za jejich handlováním se skrývala záměrná a organizovaná špionážní činnost ve prospěch aztécké konfederace.
Na daleké cesty se obchodníci obvykle vydávali v doprovodu početné skupiny nosičů a ozbrojenců. Někteří obchodníci vyměňovali své zboží dokonce za asistence celé malé armády. A tak se občas stalo, že ceny neurčovala hodnota zboží, ale síla zbraní. Pokud obchodní partneři smlouvali nesmlouvavě, ba byli dokonce nezdvořilí, změnil se počestný obchod v počestnou bitku a bitka ve válku. K ilustraci postačí jeden věrojatný záznam: u města Ayotlánu měl kteréhosi roku kterýsi kupec potíže s odbytem zboží, smlouvání se maličko protáhlo, až nakonec trvalo Čtyři roky. Tak dlouho totiž kupcovo vojsko obléhalo zdi města. A hájilo by svou „cenovou politiku" snad do skonání světa,kdyby zásluhou spravedlivé prozřetelnosti města Ayotlánu nedobylo...
Z čehož je zřejmé, že věnovat se obchodu v aztécké říši nebyl žádný med a že vedle schopnosti jednat se zákazníkem v rukavičkách musel majitel kupecké firmy oplývat i uměním vojevůdcovským.
Odešel však. Legendy praví, že se pro své zázraky nepohodl s jedním z bohů a musel Anahuac opustit. Sbalil si své zákony, spisy a zpěvy, vstoupil do moře, „hořce zaplakal a spálil své tělo". Anebo - podle jiné verze -„vstoupil do svého čarovného člunu z hadích kozí a vyplul na širý oceán, vydávaje se zpět na cestu k vybájené zemi Tlapallanu".
Všechna znění pověsti o Quctzalkoatlovi tvrdí, že slíbil návrat. A tak celá staletí Indiáni starého Mexika trpělivě čekali, vyhlížejíce mohutného muže světlé pleti a dlouhého plnovousu, a poctivě zatím sloužili ostatním bohům, kteří se už s nikým nikdy nehádali, aby jim nehrozilo vyhnanství. Čímž se stalo, že časem bylo v zemi tolik bohů, až na každou indiánskou hlavu připadl pomalu jeden.
Božstva si postupně mezi sebou rozdělila „vládní křesla", kněží tento proces pokud možno věrně napodobili a náboženství se svým složitým aparátem začalo elegantním způsobem uplatňovat rozhodující vliv na řízení celé země.
Klekni, čtenáři, představíme ti nyní aspoň hlavní postavy toho šíleného stroje na ustrašenou víru! Pamatuj však, že bohů bylo hodně přes dvě stě, že v každé aztécké rodině měli doma sošku nejméně jednoho ze svých ochránců a že dělali, co mu na očích viděli, ba pro modré z nebe by mu spěchali, kdyby si přál.
Hlavním božstvem říše byl Huitzilopočtli, bůh války a ochránce národa. Další z významných křesel zahříval v nepřítomnosti Quetzalkoatl coby bůh větru a ochránce umění. Tezkatiipoka měl na starosti neúrodu a sucho, Tlalok s Tzinteotlem (tenhle byl něžného pohlaví, tedy dáma) obstarávali opak, totiž úro-rlu kukuřice a déšť. Miktlantekutli vládl dušemi:tím? bůh Slunce Tonatiuh fungoval tel přes teplo, paprsky a jas, paní Mez-lě Měsíce, zařizovala úplňky, jejich dorůstání a couvání. Tlahuizkalpantekutli byla taktéž dáma, a to v úřade bohyně Jitřenky. Kšipetotek vládl přes oheň, paní Tlazoteotl přes lásku, Kšočipili přes květiny, Kšolotl přes míčové hry, a tak to šlo dál. Kdesi na konci božího sálu seděli v malých křesílkách malí božíčkové, řečeno dnešním pojmem - okresního formátu.
V našem žebříčku jsme opomenuli čtenářům představit důležitá božstva sedmi částí světa, středu, zenitu a nadiru. Ale - bozi nám odpusťte - představování by takhle nebralo konce a zbytek knížky by se asi podobal nebeskému telefonnímu seznamu.
Na první pohled je zřejmé, že správná obsluha vyšších bytostí musela Aztéky mimořádně zaneprazdňovat. A protože se Indiáni od dětských let strachovali i zdánlivě roztomilých a neškodných bohů, jako byli ti přes míčové hry a ostatní zábavy, zdá se skoro nepochopitelné, že vedle náboženských obřadů stačili i pracovat a válčit. Vskutku, byl to snad zázrak boha pro pracovní dobu. Vždyť kněží, tak velice pilní v prostředkování styku s božstvy, vymýšleli i organizovali příhodné náboženské slavnosti skoro na každý den. Stali se sluhy natolik důkladnými, že během let přerostli co do moci své pány. Získali vliv na výchovu mládeže, budoucích hodnostářů, vojevůdců a náčelníků, stali se svátostí, i nejdrsnější válečník jim poklonkoval v panickém strachu, protože věděl, že kněží mohou téměř všecko, totiž skoro to, co bozi.
Za schopnosti moc, za moc slávu, za slávu bohatství! Kněží byli obklopeni bohatstvím větším, než si dokáže naše obrazotvornost představit. Patřila jim veliká část pozemků, vlastnili skvělé majetky a od věřících dostávali ještě skvělejší dary a obětiny. Pravda, část svých přebytků rozdávali chudým. Jako téměř všichni Indiáni ani oni nelpěli příliš na svém přepychu; kromě toho dobročinnost byla jednou z hlavních mravních zásad aztécké společnosti. Ale upřímně řečeno, dobročinnost duchovenstva se moc nelišila od milosrdenství milionáře, který ze svého kočáru velkomyslně hází pěťáky mezi špalíry otrhanců.
Lesk kněžského přepychu se nejvíc projevoval v honosnosti chrámů. V každém městě jich byla řada, mnohde bys napočítal celé stovky. Stavěly se obvykle pyramidovitě, základem byla upěchovaná hromada hlíny, obložená kameny nebo cihlami. Na vrchol chrámové pyramidy vedlo schodiště, řešené bud tak, že věřící museli na cestě k vrcholu stavbu několikrát obejít, nebo tak, že vedlo po západní straně pyramidy přímo vzhůru, na plošinu, kde stál vlastní chrám, někdy i dva. Na prostranství před ním byl obětní kámen. Tady, před očima veřejnosti a blízko nebes, se odehrávaly všechny náboženské obřady, tu rozjásané, tu ponuré a strašné. Tady kněží okázale udivovali vlivem na rozhodnutí božstev. Tady kovali svou autoritu bez hranic, nejsugestivněji v okamžicích konců světa, kdy dokázali přinutit bohy, aby odložili zkázu veškerenstva o dalších padesát dva let.
Chrámy, aztécké chrámy! Připomínají egyptské pyramidy tak věrně, že některé badatele ta podobnost svedla dokonce k domněnkám o možnosti historické příbuznosti těchto staveb. Mylně, protože pyramidy starého Egypta byly hrobkami, zatímco pyramidy starých Mexičanů představovaly paláce božstev, vyzdvižené nad okolní svět.
Aztécké chrámy! Co práce, co potu musely stát obří stavby, ležící dnes v rozvalinách. Co tmy vnesly do duší Indiánů oltářní ohně hořící ve dne v noci na vrcholcích pyramid. Co krve teklo na obětních kamenech, aby znovu a znovu byli oslepováni slepí, ohlupováni nevědomí, oživováni mrtví - bohové, loutky v komedii o nadvládu kněžských čarodějů.
Nemá snad smyslu šířit se o aztéckých náboženských obřadech. Patří k smutným stránkám této vysoce vyspělé kultury, že nevědomost, násobená primitivní horlivostí kněžských služebníků božstev, zanechala v historii starého Mexika hluboké krvavé stopy.
Ano, Aztékové získávali přízeň bohů spoustou obětí. Nenosili jim na oltáře jen květiny, ovoce, obilí, vonný dým, ale také životy tisíců zajatců i vlastních lidí. Při těchto ponurých obřadech vyřezávali nešťastníkům zaživa srdce či sdírali z nich kůži, kterou kněží ještě teplou navlékali na sebe. Leckdy byla pak těla mrtvých obětí obřadně snědena. Rozněcovaná fantazie časem Aztéky vehnala do stavu, kdy proti jiným indiánským kmenům podnikali daleká válečná tažení s jediným cílem - přinést k ukojení krvavých choutek svých božstev co nejvíce nových obětí...
Když Španělé vtrhli do Mexika, nalézali na mnoha místech hromady lidských kostí. Leckde napočítali tisíce, desetitisíce lebek. Výsledky přepjatého strachu Indiánů z božstev, výsledky staletého vlivu barbarského náboženství považovali však dobyvatelé za nejtypičtější projev indiánské povahy, za její jediný projev. Podle toho s Aztéky pak jednali. A nahradili krutost náboženství starých Mexičanů inkvizicí namnoze ještě krutější. Nikdy nebyli schopni vidět a pochopit i svitli stránky historie země, kterou s takovou bezohledností pošlapali, ba zadupali navždy.
16. srpna roku 1519 vyrazila nepočetná armáda Hernanda Cortézc z tábora kousek od pozdějšího Vcracruzu už do nitra aztéckého panství. Její velitel, uvědomiv si, že v Mexiku má větší šance splnit své sny, opustil se svými muži Yucatán a rozhodl se dobýt pro slávu křesťanství území položené severněji.
Nastalo fantastické tažení, kdy hrstka bělochů několikrát stála proti třiceti, ba padesátitisícové armádě — a nepadla, kráčela vítězně vpřed a přímo zázračným způsobem ve třech měsících dostihla bran hlavního města aztécké konfederace Tenočtitlanu.
Bylo to nepochopitelné. Cortéz se přece mu-
sel zaleknout obrovské síly, proti níž se odvážil! Musel rychle zjistit, že v téhle zemi se nesetkává s barbary, ale s vysoce civilizovanými lidmi, jejichž ozbrojená moc je v kteroukoli chvíli schopna smést hlouček vetřelců jediným náporem!
Můžeme se domnívat, že jen bláznovská odvaha lidí zaslepených chorobnou touhou po zlatě dovolila Cortézově skupince riskovat život tak bez váhání. Budeme však mít pravdu pouze částečné. Úspěch tažení podpořila především souhra náhod a okolností, kterých Cortéz dokonale uměl využít. Prokázal nejen schopnosti vojevůdce, vyhrál svůj los i díky obratnosti hodné diplomata. Hernando od počátku pečlivě sbíral všechny informace o aztécké říši, pozorně sledoval zejména zmínky o vnitřních poměrech v zemi. Dozvěděl se o válkách, jež Aztékové vedli na všech stranách, o tom, jak mnohé porobené kmeny své utiskovatele nenávidí, o tom, jak leckde panují hluboké spory o nástupnictví. Donesla se mu také zvěst o Indiánech Tlaskaly. Jejich území uprostřed mezi pobřežím Mexického zálivu a dolinou Anahuaku se po více než dvě stě let Aztékové marně pokoušeli dobýt. Tlaskala si udržela nezávislost. A nenáviděla Aztéky - což byl fakt pro Cortéze velmi důležitý.
Zapamatoval si jej, a když přišla pravá chvíle, téměř přes noc udělal z Tlaskalanů své spojence.
Ještě jedna skutečnost sehrála při zavraždění aztécké kultury osudnou roli: Na základě proroctví a různých přírodních úkazů očekávali Aztékové právě v době Cortézova příchodu návrat boha Quctzalkoatla. Opeřený had měl splnit svůj dávný slib. Nejvyšší náčelník konfederace Montezuma II. - přes veškerou povinnou úctu k bohům — s tím nikterak nebyl smířen, protože dny jeho vlády příchodem Quetzalkoatla měly navždy skončit. Nevěděl však, co učinit. Strach ochromil jeho rozhodnost.
Opeřený had byl podle pověstí mohutné postavy, světlé pleti, dlouhého plnovousu. I Cortézovi muži byli ve svých ocelových, lesklých brněních mohutní, i oni měli světlou pleť, i oni
měli plnovousy. A v rukou měli něco, čím naháněli Indiánům hrůzu: střelné zbraně. Několik bledých tváří ke všemu jelo na strašidelných nestvůrách, jaké na mexické planině nikdy neviděli : na koních. Člověk a zvíře tvořili jedno tělo, kusy dřeva a kovu vydávaly rány, po nichž klesali lidé na zem mrtvi. Bylo to jasné! Nadešly dny, kdy se naplní proroctví! S nestvůrami v čele a za rachotu hromů kráčel po aztéckých stezkách a silnicích sám Opeřený had, a ne-li on, tedy jeho děti!
Ano, prostá záměna osob způsobila, že lid aztécké konfederace vítal příštího vraha říše s poctami, připravenými pro Opeřeného hada.
Cortéz si to s radostí nechal líbit. Opeřený had? Či potomek Opeřeného hada? Co by ne!
Dne 8. listopadu 1519 se ten démonický had vplížil se svým smrtícím jedem až do srdce země. Montezuma polomrtvý strachy ho v Te-nočtitlanu přijal velkolepě. Po celou dobu předtím se jeho odpor omezoval na vysílání prosebných poselství, která Cortéz vznešeně přijímal a zase propouštěl, přesvědčuje se, že v sedle je on, a ne vrchní aztčcký náčelník. Fakt, že Montezuma vpustil Cortéze do Tenočtitlanu, aniž se pokusil vetřelcům odporovat silou, byl už jen nutným důsledkem jeho chronické nerozhodnosti a strachu „před velkými zvířaty".